* 27. ledna 1958, † 21. prosince 2014

       Zdeněk Lorenz byl talentovaný český surrealistický malíř a společenský kritik, zakladatel undergroundové hudební skupiny OZW, amatérský filmař a v neposlední řadě autor mnoha povídek, románů a básní, s životem přinejmenším stejně bohatým a tajuplným jako jeho umělecká tvorba. Na první pohled by se mohlo zdát, že se skrze provokativní tvorbu snažil především vzburcovat okolní společnost, probudit ji z letargie doby (ať již komunistické, nebo později materialistické, informačně-technologické a globalizační) a vzkřísit zájem o hlubší prožitky a hodnoty. Nebyl by to však Zdeněk Lorenz, aby pozorného konzumenta své produkce připravil o možnost odhalit hlubší úroveň díla a nahlédnout skrze ní do tajů umělcovy duše. Nejsou to tedy velké společensko-kritické myšlenky po vzoru mnohých obdivovaných předchůdců, které dělají umělcova díla fascinujícími, jako spíše unikátní způsob, jakým se mu podařilo (a je otázkou do jaké míry záměrně či podvědomě) zachytit v nich kus sebe sama. Autorovu důvěrnou zpověď tak provází výrazný vnitřní souboj. Na jedné straně můžeme pozorovat nutkavou touhu podělit se o jedinečné okamžiky, myšlenky, nálady, a sny, pramenící až z panické hrůzy z jejich pomíjivosti. Na straně druhé pak vnímáme potřebu ochránit své soukromí před těmi, kteří by nemuseli porozumět. Možná právě proto tak nakonec došlo k rozhodnutí odsunout vlastní radosti i strasti do pozadí svých uměleckých děl, nabírajících tak dvojpodobu vězení zadržujícího autorova tajemství i klíče k jejich odhalení, aby je následně sdílel především v úzkém kruhu nejbližších, u kterých snad nejvíce doufal v pochopení a myšlenkové souznění. Vážná povaha děl opatřená odlehčenou maskou ironie a sarkasmu tak nejen odráží dobu, ve které umělec vyrůstal, ale také charakteristické vlastnosti surrealismu a dadaistické hravosti, které mu v ní pomáhaly žít. Je tak až s podivem, jak krátce oslavoval dobu novou a jak špatně se s ní uměl vypořádat. Devadesátá léta totiž přinesla nejen množství velkých osobních milníků, ale také ztrát, které se silně promítly do jeho tvorby. Po velmi produktivní melancholické dekádě tak následovalo období rezignace a vlastní propadnutí toliko kritizované lhostejnosti a dobovým neřestem. Ačkoliv se Zdeněk na několik let umělecké tvorby vzdal, umění to odmítlo vzdát s ním a po delší krizi v jejich vztahu se dostavilo usmíření i nová inspirace. Pozornému obdivovateli však neunikne proměna v umělcově stylu, a to jak po stránce tématické, tak i technické. Zatímco technicky začíná být kladen větší důraz na klíčovou pointu díla než na její formu či prostředí, do kterého je zasazena, tématicky dochází k vytrácení až magického idealismu a postupnému nahrazení strohým realismem bez jakýchkoliv servítků. Prostorný byt na Janáčkově nábřeží vyměnil za základní prostředí bytu nad nuselskou Fidlovačkou, které lépe odpovídalo jeho přesvědčení o významu vnitřího nematerialistického prožitku. Zároveň také rapidně stoupá kvantita produkce, kterou často bez váhání věnuje svým přátelům. Mohlo se tedy do jisté míry jednat o určité procitnutí, během kterého si autor uvědomil zbytečnost stejně tak jako nezbytnost a jedinečnost svého uměleckého odkazu, a definitivně se tak rozhodl skrze něj do posledního hlesu vykřičet všem svůj hlasitý protest. Kromě odvěkého obdivu k ženám se s ním však ještě jedna neřest odmítla rozloučit. A tak láska k vínu, umocněná těžkým údělem umělcovy odloučenosti, ve věku padesáti šesti let předčasně ukončila jeho fascinující (big-)beatnickou pouť.